Velice výjimečný zážitek, který se nepoštěstí každému. Jde o reportáž z jedné akcičky, kdy jsme jako soukromý vlak projížděli českými železnicemi, abychom přemístili z místa A velmi staré vagóny (rok výroby 1890 – 1930) do místa B, kde budou postupně renovovány skupinou velmi nadšených a pracovitých lidí.
V soukromém historickém vagóně máme naraženou bečku a pívo teče proudem, za okny se v sychravém podzimu míhá malebná krajina Posázavského Pacifiku. A v tom okamžiku – natažený na zelené koženkové sedačce, ukolébán dunivým bubláním pomaloběžné dieselové lokomotivy s odmontovaným tlumičem výfuku a v ústech směs chutí piva a škvarků – mi došla jedna věc. Pokaždé, když jedu vlakem, potřebuji se někam dostat. V tomto případě to však bylo naopak. Už jsem tam byl, a až dojedeme do „cíle“ naší cesty, bude to znamenat vlastně konec výletu. V tu chvíli mi došlo, že jsem vlastně v situaci, kdy cesta znamená cíl. Že ten mnohahodinový zážitek vlastně musím prožívat minutu po minutě.
Bylo skvělé projíždět nádražími, míjet se s ostatními vlaky aniž byste se museli obávat, že vám někdo vyfoukne místo u okna, nebo že se za chvíli vagón naplní k prasknutí dalšími cestujícími. Byl to náš vlak a my si mohli zase jednou po skautsku užít to skvělé cestování a okupování vlaku způsobem všem trempům vlastním, aniž bychom se museli obávat obstrukcí ze strany průvodčích, nebo nespokojených cestujícíh.
Kraaasny komentář! Perfektně úplně vše vystihuje! ☺😉 Není co dodat